Publikoval/a Karel Skalický dne 17.12.2014

Letošní podzim je tak trochu jiný, než ty předchozí. V říjnu jsme předchozí roky často ometali sníh z aut, letos by se ještě dalo na přehradách koupat bez pocitu větší zimy či bláznovství. Skoro celý měsíc stačila mikina i na ranní výjezdy. Teplota vody se pohybovala lehce pod dvacítkou a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla nějak rapidně ochlazovat, jak bychom si všichni přáli. S rybami to také během října nebylo kdovíjak slavné. Občas nějaký záběr od pruhovaných přišel, ale také byly dny, kdy jsem si mohl záběr tak maximálně představovat z předchozích hojnějších let.
Denodenní sledování dlouhodobých předpovědí během listopadu mě začalo utvrzovat, že na globálním oteplování asi přeci jen něco bude, neboť ještě koncem listopadu se teplota vody v oblíbených přehradách pohybovala okolo 12 stupňů. Nevídané, nehorázné. Ryby samozřejmě absolutně netečné a nažrané z obrovského množství přirozené potravy. Alespoň něco pozitivního, snad se jich tolik nevymlátí…
Konečně na jednu neděli hlásili mírné ochlazení a také takové to správné psí počasí. Něco mi říkalo, že bych měl vyjet zkusit štěstí. Klasické ranní vstávání v 5:00, v 7:00 v plné polní se již pohupuji na vlnkách v mém Big Rigu. Nechtěl jsem ten den vymýšlet nic nového a vyrazil na oblíbená a prověřená místa, jestli třeba candáti nebudou trochu aktivnější než v předchozích dnech a týdnech. Po prvních dvou hodinách pilného házení, chvíli na okouny, chvíli na candáty, jsem začínal propadat skepsi – totální apatie, bez záběru.
Zbývalo ještě jedno dobré místo a potom jsem byl rozhodnutý se na to vykašlat. První hod do známých míst bez zájmu, motivace a soustředění… Když už jsem měl gumu skoro pod lodí, přišla neskutečná bomba do prutu, div, že jsem nevypadl z lodi. Naštěstí jsem rychle zareagoval a stačil seknout a domotat. „Sedí“, zvesela jsem pokynul na Pecku, který byl poblíž. Protivník na druhém konci měl dost síly a mocnými kopanci do šňůry se snažil osvobodit. V tu chvíli mi již bylo jasné, že tenhle pejsek bude lepší. Po chvilce se objevil na hladině a já si mohl oddechnout.

Rychlým hmatem jsem candáta popadl, odháčkoval, přeměřil, udělali jsme pár fotek na památku a už si zase mohl plout do svého teritoria. Krásně stavěná jikernačka s délkou 71cm mi ten den udělala obrovskou radost.

Zůstal jsem ještě na místě a dalšími hody prozkoumával dno, jestli třeba náhodou nebude chtít zobnout ještě jeden. Po chvíli přichází opět pod lodí zvláštní záběr, který nestačím ani seknout a ryba mocnými kopanci zůstává u dna. Chvíli mi v hlavě probíhají myšlenky na pořádného candáta, boj tomu nasvědčuje. Ryba se drží u dna, ne a ne ji zvednout. Zaberu víc a daří se mi ji pozvolna přitahovat k lodi. V čistě vodě po chvilce spatřím sliz na šňůře a hned mi je jasné, s kým mám tu čest. Gumka zachutnala sumečkovi, který díky teplé vodě ještě koncem listopadu proháněl hejna rybiček. Zvláštní to den. Nic dalšího se mi už do zavíračky nepodařilo, přesto jsem byl nadmíru spokojený, neboť sedmdesátky se nechytají každý den. Doba se mění a my s ní. Snad se ještě někdy dočkáme sněhu a mrazu ještě během podzimu:) Rybu, kterou nepustíte, už nikdy nemáte šanci znovu chytit!
Karel

Sdílej: