Publikoval/a osprey dne 2.12.2014
Jedna z věcí, podle nichž se pozná kajak, je to, že ho jeho kapitán, pilot či kajakführer pohání pádlem. I majitelé šlapacích kajaků s sebou pádlo vozí – jednak kvůli manévrování na malém prostoru a krom toho, co kdyby se jim porouchal jejich šlapohyb nebo nedej Bože noha?
I já pádlo vlastním a s jeho pomocí kloužu nad hlubinami, z nichž se se střídavými úspěchy snažím něco vylovit. Ale stalo se mi, že jsem jednou pádlo zapomněl. No, co už. Mám na to pomalu léta a ranní vstávání mi nedělá dobře. Když cpu potmě do auta všechnu tu bagáž, bez které se u vody neobejdu, raz za čas zůstane něco doma. Dvakrát už to byly pruty a to mi nezbylo než se na břehu přehrady otočit a mazat pro ně. Při jiných příležitostech jsem ale zapomněl i různé součásti výbavy kajaku a bez nich se chytat nechá. Jednou to byla sedačka a musel jsem dřepět celou dobu lovu na krabici s nástrahami, což bylo srovnatelné s torturou prvního stupně. Ovšem hrdinně jsem to vydržel asi šest hodin – pět jsem lovil a šestou se zvedal na nohy. Ale když jsem jednou po příjezdu k vodě nenašel v autě pádlo, na vteřinku mě opanoval pocit, že to dopadne jako s těmi pruty a povalím domů. Pak ve mně ale zvítězil nezdolný improvizátorský duch a domů jsem nejel.
Odkulhal jsem celou vyjížďku, jak už nadpis článku napovídá, o holi.
Tohle vyprávění je o tom, že kajak je neuvěřitelné plavidlo, schopné se pohybovat s minimem vynaložené energie. A taky o tom, že když chcete, je možné i to, čemu by mnozí nikdy nevěřili.
Když tedy utekla ona vteřina, během níž jsem poklesl na duchu, padlo mé oko na nedaleké křoví, v němž se bělalo několik březových kmínků. Jsem docela fanatik na nože, sám si je i vyrábím, takže něco ostrého se v mých zavazadlech téměř vždy najde. Jedna břízka se tím pádem za chvíli proměnila v úhlednou asi dva a čtvrt metru dlouhou tyčku. Říkal jsem si, že čert ví, jak to s ní půjde, ale k protějšímu břehu to je nějakých 250 m a pokud to přeplavu, octnu se u dlouhého kamenitého svahu, podle něhož budu moci driftovat nejmíň kilometr a na to mi i takovýhle klacek postačí. Jak se vrátím zpátky, to už se nějak vyřeší.
Foto je pořízeno během následující návštěvy. Klacek je autentický, nikdo ho mezitím neukradl.
Vyrazil jsem. Velice rychle jsem zjistil dvě věci – že budu muset svůj pohonný agregát držet trochu asymetricky, abych vyvážil záběry tlustším a tenčím koncem a dál mě překvapilo… že to jede. Bez problémů jsem vyvinul rychlost blížící se polovině té, kterou se pohybuji v době, kdy mnou nezmítají záchvaty sklerózy a disponuji kompletní výbavou.
U druhého břehu jsem byl během chvilky, hodil březový kmínek do klína a sáhl za sebe do držáku pro prut. Větší světlá guma byla nabita už z domova a první nához byl dílem okamžiku. Od té chvíle jsem byl na rybách a jestli mám v lodi klacek nebo pádlo mi bylo srdečně fuk. Driftoval jsem, házel, pocukával a ryby mě měly tak nějak na háku. Z mého pohledu by bylo lepší, kdyby to bylo obráceně, takže jsem nástrahu párkrát vyměnil, ale moc to nepomohlo. Když neberou, většina vláčkařů postupně zjemňuje. Já nezjemňoval postupně, nýbrž skokem, maje za zády ještě jeden prut, který by někdo honosně označil jako UL, zatímco mě víc vyhovuje označení mikromrdkáč. Kdo chce lovit okouny, občas se použití takovéhoto klacíku nevyhne. Dokonce ani na přehradě ne.
Jemňoulinký větřík mě pozvolna tlačil a dařilo se mi udržovat si rychlost, při níž jsem ještě zvládal dostat žlutý twistřík na dvougramové hlavičce do dostatečné hloubky. A pak to přišlo. Klep!
Zaseknu a nestačím se divit. Propuká tanec a já jsem přesvědčen, že mám na prutě štiku. Kdyby… kdyby všechno to, co ta ryba dělá, nemělo typické atributy okouního chování. Jenže okouna bych postupně zvedal k lodi a na tuhle rybu zatím prostě nemám. A teď si ještě zamířila na hloubku!
Zajímavé – jede jako čert a v prutu jsem ani jednou necítil typické důkladné pohyby štičí hlavy, zato jasně vnímám… no musí to být… okouní škubání hlavou. Pokud je to ale okoun, tak daleko daleko přes čtyřicet. Ne, že by tu takoví nebyli.
Ve chvíli, kdy se v úvahách dostanu až sem, ryba se mi vypne. Prostě jen tak, v rovném plynulém tahu.
Nenalézám slov, jimiž bych situaci popsal, ale nacházím dlouhou řadu takových, s jejichž pomocí si můžu alespoň nepatrně ulevit. Co jiného se taky dá dělat.
Jak známo, okouni většinou neloví sami, i když ryba téhle velikosti už asi dávno o většinu kámošů přišla.
Zatímco nadávám, nástraha se dávno koupe někde u dna. Jde jí to určitě pěkně, ale ryby to zjevně nedokážou ocenit. Tak holt popojedem.
Popojíždím ještě párkrát až do takové malé zátočinky. Tady by mohla být i nějaká ta… Drc! No neříkal jsem to? Nějaká ta zubatá. Je to ona. Šedesát mít bude a je pěkně nakvašená – vůbec se nepokouší někam odjet, jen sebou mlátí na místě. Jestli to nemá hodně pěkně za kraj, tak to za chvíli ucvakne. A je to tu.
Namotávám holý vlasec a hořekuji nad tím, co je to dneska za podělaný den.
No nic. Měním pruty, navazuji lanko a do karabinky zaháknu pořádné deseticentimetrové kopyto. Spadla hned, třeba to ještě vezme. Jeden hod, druhý, třetí,… desátý. Hmmmm, tak asi ne.
Tak tady někde to bylo
Jedu dál, je tu další zátočinka podobná té předchozí. Nemám odvahu přejít s nástrahou na okouní kalibr a tak dál smejčím okolí břehu velkou gumou na lanku. A dobře dělám. Ostrý záběr a vodím… To asi štika nebude.
Mám na prutu okouna a vůbec nevypadá marně. Za chvíli je v lodi. Pěkný ježatec, určitě přes pětatřicet. Čtyřpalcovou gumu zhltl tak, že ji z něj ani nemůžu vypáčit. Tím se ovšem stává hromosvodem, na kterém si vybíjím vztek z celého tohohle nevydařeného rána. Nemám náladu na nějaké operování a pochybné pouštění pošramocené ryby. Bude maso. Mrtvého okouna vyplétání velkého háku ze žaber nebolí. Jenom doufám, že než pojedu domů, chytím ještě jednoho podobného, aby tomuhle nebylo na pánvi smutno.
Dopoledne ubíhá a už ani nevnímám, že pádluji kusem klacku. Jsem lovec a tohle je v daný moment nepodstatný detail. Navíc konečně sem tam trefím rybu. Mám asi čtyři ježatce mezi 25 – 30 cm a všichni plavou dál. Jednak byli chycení pěkně za kraj a navíc už nevidím tak rudě. Pravda, jsem si vědom toho, že představě prázdné půlky pánve nabývá čím dál reálnější rozměr, ale co na tom. Dostávám se do obydlených končin, břeh je tu samá chata a tak se přesunu ke druhému. Tady se můžu dál klackovat třeba až do alelujá. Chvíli to praktikuji, ale pak mě napadá, že už jsem dobré dva kiláky od auta a měl bych myslet na návrat. Začínají se zvedat vlnky a jestli se rozfouká větší vítr, tak se tady se svým invalidním pohonem buď umlátím anebo potáhnu kajak podle břehu na provaze.
Jeden z puštěných okounů
Vracím se tedy a sem tam prohodím nějaké slibné místo. Cestou padnu na pěknou zátoku, strávím v ní dobře čtyřicet minut a nedostanu ani drbanec. Co bych taky chtěl, vždyť už je jistě poledne.
Jedu raději dál a už ani moc neházím. Ten větřík je nepříjemný. Sice se mi daří loď proti němu protlačit, ale pádlovací frekvenci mám jako… No jako co? Přemýšlím nad tím a z myšlenek mě vyruší srkavý zvuk. Zdá se mi to nebo tu opravdu ještě někde loví okouni? Nezdá. Další srknutí a vidím, jak skupina asi čtyř pruhovaných loupežníků nahání do mělčiny rybku, které evidentně není dvakrát dobře po těle. Bleskově sáhnu za záda a k opravdové kořisti posílám jednu gumovou imitaci. Sotva stačím dorovnat vlasec a otočit kličkou, jedna z lovících ryb mého gumídka zadáví. Bojuje překvapivě čile. Tak čile, že mě s mírnou podporou větru utáhne a tak skončím přímo tam, kde jsem naposledy viděl lovící hejnko. Je mi jasné, že z něj už neuvidím ani šupinu. V tomhle je kajak tak trochu na kočku.
Vylovuji okouna a uvědomuji si dvě věci. Je to téměř identická kopie ranního úlovku a na pánvi společně vyskládají dokonalý obrazec. Navíc je to dnes téměř určitě poslední nadšenec ochotný zabrat. Tentokrát nevidím svět přes rudou mlhu a je mi trochu smutno, když měním barevnou rybu na pouhou surovinu do kuchyně, ale okouna jsem ještě letos neměl a tady kolem se občas dějí u vody takové věci, že ronit slzy nad dvěma odnesenými okouny fakt nemá cenu.
Zbývá mi asi 1500 m a ukvrdlám je holí na jeden zátah. Je až kupodivu, jak pěkně mi to jde. V porovnání s výpravou bez sedačky je tohle paráda. Ztratil jsem pár minut na přesunech, ale jinak to ani žádný velký handicap nebyl. Odhaduji, že jsem celkově naklackoval asi pět a půl kilometru a nejsem ani nijak unavený.
Ačkoli dnešní den tak bídně začal, nakonec z něj mám i celkem dobrý pocit a to je fajn, protože kvůli tomu člověk k vodě jezdí.
No a co říct na závěr? Asi to, že jsem nakonec rád, že se mi podařilo nechat pohonnou jednotku doma a strávil jsem půl dne v kajaku o holi. Ukázalo se, jak lehké a ovladatelné tohle plavidlo je i jak málo stačí k jeho efektivnímu pohonu. Takže kdybyste se náhodou ocitli v situaci, kdy budete trpět akutní nouzí v oblasti pádel, nezoufejte a zkuste mě napodobit. Vždyť i nejeden důchodce nebo invalida by mi dal za pravdu, že je stokrát lepší belhat se o holi než sedět doma (nebo na břehu) na zadku.
