Publikoval/a osprey dne 6.11.2014
Když jsem se účastnil posledního kajakářského srazu, zjistil jsem, že už je to zase tady. Jsem jiný. Třeba tím, že když se všichni honí za candáty, já chytám boleny. Anebo většina lidí má echolot namontovaný v lodi, já ho vozím v kýblu. A je toho víc. Nedá se s tím nic dělat, špatně se mi splývá s davem, občas lezu lidem na nervy a jindy je to zase výhoda. Na rybách možná častěji než v běžném životě.
A tak jsem kromě jiného taky jeden z mála, kdo na kajaku pravidelně „přetahuje zavíračku“ a zůstává na hladině do noci. Cílová ryba bývá různá, ale občas je to ta největší možná, tedy sumec. Úspěchy zatím nejsou nic moc a pokud už se něco fousatého podařilo nachytat, hranice 80 cm tomu spolehlivě učinila strop.
Standardní kotě – loď má vnitřní šířku 60 cm
Spíš než chlubení se úlovky bude tohle povídání o tom, co vás v noci může potkat a na co si dát pozor. Není toho málo, párkrát už ve mně v té tmě pěkně hrklo a co je důležité si uvědomit – až se ocitnete v průšvihu, nikoho se nejspíš nedovoláte. Proto je třeba předvídat mnohem víc než kdy jindy a to tím spíš, že váš nejdůležitější smysl, tedy zrak, funguje v noci stěží na dvacet procent.
Dost vyhrožování. Dál už vás nečeká nic jiného, než pár tipů a kratičkých příhod, aby vám to předvídání všech možných katastrof líp šlo.
Obecně je noční přívlač o tom, že někteří dravci za tmy opouštějí hlubiny a vydávají se lovit tam, kde byste je možná ani nečekali. I velcí sumci se mohou producírovat kousíček od břehu nebo ve vodě hluboké po kolena (a neudělají téměř ani vlnku). Candáti zase mohou někdy uprostřed noci mlátit na hladině jako boleni nebo lézt za rybkami pomalu až na břeh. No a vy byste toho měli využít a některého z lovících predátorů dostat na prut. To sice není až taková sranda, jak by se leckdy zdálo, ale občas se zadaří tak, že opravdu stojí za to se do té tmy trmácet. Navíc nejde jen o ty ryby. Atmosféra nočního lovu je něco úžasného a už jen kvůli tomu musím každý rok nějaký noční výjezd absolvovat.
Hrad Zvíkov je pro noční lov nádherná kulisa, s rybami je to tu ale všelijaké
Noční přívlač vnímaná z pohledu suchozemské krysy má dvě podoby. Klasická je ta první – najdete si top flek, kam víte, že dravci přijedou. To, že zrovna v den, kdy na ně máte čas, si dají pauzu, je tak nějak normálka, ale to teď neřešíme. Prostě máte flek, kterému věříte a tomu se upíšete na celý večer.
Varianta B je o tom, že hledáte a pohybujete se (suchozemská krysa samozřejmě po svých). Není to úplně ideální. Po pravdě řečeno, v řadě případů to svědčí o tom, že žádný skutečně dobrý flek nemáte. Navíc v noci riskujete, že šlápnete, kam byste neměli a budete mít následně úplně jiné starosti než nahánět ryby. Ale třeba v době, kdy je upuštěná přehrada a jsou odkryty stovky metrů pláží, po nichž se můžete pohybovat a poslouchat, co kde zaloví, je tahle technika docela úspěšná. Pokud ji tedy neprovozuju já. Protože já mám na tyhle věci pech. Ne, že bych byl nutně a zcela bez ryby, ale ve většině případů chytím spíš mimozemšťana než pořádné céčko. A pokud náhodou trefím ten správný den, tak to sice bude lovit, ale někde u protějšího břehu.
Kajak rozdíly mezi oběma způsoby smazává. Můžete se někde ukotvit a strávit večer na místě nebo naopak budete driftovat podél břehů a poslouchat, kde se co šustne, abyste se tam pár pohyby pádla přemístili. Přitom budete pořád sedět na zadku v pohodlí sedačky. Tím pádem se šance na zlomení nohy odsouvá do roviny teoretických úvah. Pokud by vás to snad z nějakého důvodu mrzelo, potěším vás sdělením, že skvělá strategie je i varianta, kdy použijete kajak jako plovoucí základnu a dopravní prostředek, ale lovit budete z pozice suchozemské krysy. Ono to má i pár výhod.
V čem je lov ze země lepší? Budete se divit, ale na zemi dokážete být podstatně méně nápadní. Ryby totiž v noci daleko víc spoléhají na své hydroakustické smysly a nemohu se zbavit dojmu, že o mě i o mém kajaku velice rychle vědí. Po břehu se k lovícímu sumci doplížím na nejkratší možnou vzdálenost – když loví někde u kraje, tak třeba i na pár metrů. Na kajaku jsem sice během klidného driftu zažil, že mi metr za zadkem padla rána, až jsem málem skočil do řeky, ale zatím každý cílený pokus dostat se na dostřel k lovící rybě skončil tím, že fousáč lovit přestal a bylo po legraci.
Apropo dostřel – jsou borci, co si celý kajak vylepí kobercem a navrch polepí i krabičky s nástrahami, aby jim tam nic nechrastilo a neklapalo. Skutečně to do jisté míry pomáhá. Jenže to, co mi pravděpodobně nejvíc plaší ryby a na co hodně lidí zapomíná, není nějaké klepání a chrastění krabicemi, ale „battle ship efekt“ – efekt bitevní lodě. Ptáte se, cože to je? Je to takový můj „terminus technicus“ pro následující věc. Možná jste někde viděli fotku, kde bitevní loď právě odpaluje plnou boční salvu. Je u toho plno ohně a kouře a taky… vlny. Od boků lodi se na všechny strany odráží mohutná esteticky dokonalá vlna následovaná řadou menších a dává celému podvodnímu světu najevo, co se na hladině děje. Když se opřete do prutu a švihem nahodíte pořádný wobler, uděláte velmi podobnu věc. Zpětný ráz otřese celým kajakem a krabičky pak můžete mít polepené třeba cukrovou vatou. Mimochodem, já nemám v lodi polepeného nic – těch pět wobů a pár gum pro aktuální použití si člověk nacpe do kapes a zbytek se schová v nějakém zavazadle, které nechrastí. Pokud je potřeba něco měnit, najde se hluchá chvilka nebo se člověk „odpoutá z boje“ a dojede někam, kde nehodlá chytat, aby v klidu přezbrojil.
Musím říct, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem se naučil takovou ležérní techniku hodů, při které je „battle ship efekt“ minimální. Vypadá to asi jako když zaháníte mouchu – jen se tak oženete rukou. Veškeré prudké pohyby tělem jsou špatně. Nelítá to daleko, ale musí to stačit. Opakem je mít něco, čím hodíte z pozice v sedě padesát metrů. Na takovou dálku už to snad rybám vadit nebude. I když…
Jeden z důvodů, proč zatím nemám větší kousek je podle mě i to, že na zkušenější ryby nedokážu být dost nenápadný
Podobné je to s kotvením. Spouštění kotvy je kravál a pokud používáte kotevní řetěz, musí být narvaný v nějakém obalu (třeba duše od kola), aby se články pokud možno ani nehly. Kdysi jsem kotvil volně loženým řetězem a až v kajaku jsem slyšel, jak se mi na dně skládá na hromádku. Kotevní lano napnuté v proudu, na němž drnčí vlnami zmítaná čtyřmetrová loď, to je taky problém. Jen nevím, jak velký – jednou mám pocit, že rybám nevadí nic, jindy, že jim vadí snad všechno. Ale pokud už kotvím na mělčí vodě (což je v noci obvyklé), snažím se, aby to bylo na delší dobu, okolí se mohlo za ten čas uklidnit a ryby najet. A jestliže jsem zakotvený někde pod jezem, vybírám si klidnější místo, kde to se mnou nebude moc cvičit. Na klidné stojaté vodě většinou vůbec nekotvím – pomalu driftuji kolem zajímavých míst a tiše se je snažím prohazovat. Na ta nejzajímavější se posléze obloukem vracím. Tady musím podotknout, že ani na absolutně klidné hladině nebudete nehybní – i přitahování větší nástrahy vaši loď bude neustále pomaličku posunovat.
Pokud ryby loví někde na pláži, je možné je ostřelovat z vody anebo se kus vedle vylodit a doplížit se k nim pěšky. Už jsem to tu zmiňoval a opravdu bych tuhle možnost vůbec nepodceňoval, v řadě případů budete úspěšnější (vezměte si jenom, jaký kravál naděláte s prvním slušným úlovkem na palubě kajaku).
Lov sám už je klasika – házíte, pracujete s nástrahou a očekáváte záběr.
I tenhle mrňous pokousaný po tření od kolegů vám pár minut před půlnocí zvedne tep na dvojnásobek
Může se stát, že nakonec opravdu zatnete něco pořádného a začnete zdolávat. A tím se dostáváme k otázce bezpečnosti. Projížděl jsem v noci zarostlým korytem řeky – keře na břehu, klacky trčící z vody, větve visící do vody, proud. Skoro jsem ani neměl odvahu si tady nahodit. Co bych tady asi s nějakým dvacetikilovým sumcem dělal? Na přehradě mě utáhne okoun a tříkilový sumík se mnou po záseku kousek od lodi udělal dvoje hodiny než jsem přišel na to, jak jeho pohyby kompenzovat.
Osobně jsem se rozhodl, že nebudu experimentovat a v zarostlých úsecích v noci lovit nebudu, protože scénář boje s velkou rybou tam vůbec nejsem schopen předvídat a celkem oprávněně se bojím, že některé varianty by se mi nemusely ani trochu líbit.
I na otevřených a přehlednějších úsecích nemusí být příjemné, když vás ryba vleče někam pryč. Možným řešením, jak se sebou nenechat moc vymetat, je těžší kotva, než se obvykle používá. Vozím s sebou dost často pětikilové závaží, s tím už se dá něco ustát.
Dál je tu věc vylovování. Zůstaňme u toho sumce. Menší ryby člověk většinou nějak zvládne. Ze břehu vylovuji sumce rukou za čelist. Z kajaku bych si to u většího kusu netroufl. Skončit v noci ohnutý přes bok lodi se sumíkem přišitým za volný trojhák wobleru k ruce, to fakt nechci. Ale musel jsem se aspoň zamyslet nad tím, co budu v takové chvíli dělat. Předpokládám, že buď rybu nakonec dovleču ke břehu a vylovím ji ze souše nebo ji přitáhnu k lodi, pořídím pár fotek, aby mi to vůbec někdo věřil, přizvednu jí hlavu za návazec (na sumce mám na pletence kus silného vlasce) a kleštěmi vytrhám trojháčky z tlamy. Nebude maso, nebude fotka ve stylu „já a ryba“, ale čert to vzal. Lovíme hlavně pro zážitky. Tedy alespoň já ano.
Občas si říkám, že by nebylo od věci jezdit ve dvojici, ale z rybářského pohledu je to na mých oblíbených vodách o ničem. Dva lidi nadělají dvojnásob hluku a o všechny šance na úlovek se musejí dělit. To, že za celý večer mívám jedinou příležitost dostat se k slušnější rybě, je běžné a když se kolem bude plácat další loď, možná nedostanu ani tu. A dva kajakáři někde v podjezí? Děs. Ještě by mohlo být fajn, kdyby dva kajaky operovaly na velké přehradě kus od sebe a člověk by měl v nouzi „přítele na telefonu“. Někdy by možná postačil i srdceryvný jekot…
Jediná nabídnutá šance a jediná ryba večera
Nejen zdolávání ryby je možný zdroj nebezpečí. Noc je jich plná, ostatně proto taky většina lidí tráví tuhle část dne doma pod duchnou. Aby se vám pod ní líbilo ještě víc, popíšu pár svých skromných zážitků.
Zážitek první – to si tak jednou v noci za vyšší vody kotvím pod jezem a najednou mě vyruší podivný zvuk. Rozhlédnu se a koukám, jak se přes korunu jezu valí plující strom. Pravda, valil se mimo mě a i jinak bych asi stačil uhnout, ale berte to tak, že bych za vyššího průtoku (sumci to mají rádi) rozhodně nekotvil zády proti proudu. Protože to vás může najednou překvapit rána do lodi a co se bude dít dál, je ve hvězdách.
Druhá varianta téhož – pluji si tak v klidu středem řeky, pěkně dávám pozor na všechno kolem a ve světle měsíce vidím tmavý předmět, jak míří proti mně. V duchu si říkám, že je to kus plujícího dřeva a střihnu si to půldruhého metru vpravo od něj. V ten moment rána, skřípot, kajak našikmo, zuřivé hrabání pádlem, pak zhoupnutí a dál dobrý. Ten klacek měl asi pět metrů a byl silný jako noha, jenže z toho nebyla většina vidět…
A pokračujeme v krasojízdě. Běžně spouštím loď na vodu za tmy, abych byl za rozbřesku tam, kde chci být. Na řece je sice romantické klouzat podél větví visících nad vodu, ale jen dokud vás nějaký osamělý tenký prut, kterého si nevšimnete, nešlehne přes obličej nebo vám nevytáhne prut z držáku. Takže radši pěkně prostředkem.
Na přehradě jsem zase vzdal přesuny kolem břehu z jiného důvodu. Nastražené pruty se tu válí celou noc, nikde není nikdo vidět, ale najednou se před vámi na břehu vylíhne ze tmy silueta „kulometného hnízda“ nebo klacků ve vidličkách a pak už jen čekáte, jak najedete do neviditelného vlákna a na břehu to začne ječet. Zatím jsem to vždycky vykličkoval (jednou jsem vlasce i podjel), ale riskovat nějaký konflikt nehodlám a držím se radši od břehů dál.
Pokud za tmy nebo třeba jen za ranního šera najíždíte do mělkých oblastí, dávejte pozor na kameny, pařezy a kůly končící těsně pod hladinou. Na Lipně jsem takhle v mlhavém ránu pospíchal do míst, odkud se ozývalo srkání okounů a v nejlepším momentu se mi podařilo napěchovat kajak na pařez. Končil tak dva cenťáky pod hladinou a uřízli ho pěkně nakřivo. Málem jsem přitom nedobrovolně vystoupil a docela jsem se zapotil, než jsem svoje plavidlo sklepal dolů.
Ty pařezy pokračují i dál směrem do vody a pro kajakáře místy představují pěkné pastičky
Najet mezi chrápající ryby není až tak nebezpečné, ale pokud půjde o třicetikilové tolstolobiky, bude nastalý okamžik klást nemalé nároky na vaší oběhovou soustavu i svalové svěrače v určitých oblastech. Mě se to povedlo zatím jen ve dne a i to je monstrózní zážitek. Navíc jsem tenkrát jednu monstrrybu nabral pádlem a ta mi s ním málem vyrazila zuby.
Teoreticky je tu také možnost kolize s jinou lodí, čemuž by mělo zabránit povinné osvětlení plavidla. Abych řekl pravdu, dost tuhle záležitost zanedbávám. Můj prozatím poměrně laxní přístup k této věci pramení z toho, že tam, kde lovím, v noci na hladině nikoho nepotkávám. Pokud si dobře vzpomínám, jednou kolem mě projel někoho na pramici a to je všechno. Kdybych se pohyboval ve frekventovanějších oblastech, asi bych se k problému stavěl zodpovědněji.
Krom toho druhou loď většinou člověk v noci včas slyší a svítit při lovu nočních dravců, to není úplně nejlepší nápad.
Podařilo se mi dorazit na místo včas
Posledním rizikem je možnost, že se stanete nebezpečnými sami sobě. Taková situace může mít mnoho podob dle šikovnosti a dispozic každého soudruha, mě se povedlo například toto:
Sedím v hluboké tmě a házím, když tu po mé pravici padne rána. Co na tom, že ten sumík měl možná šedesát čísel. V té chvíli je to rána jako z děla a člověk jedná impulzivně. Vprostřed hodu se lámu za zvukem a rotující nástrahu se snažím poslat tím směrem. Bohužel, v cestě jí stojí špice rezervního prutu uloženého v držáku. Rachot, drnčení, slyším, jak prut leze z držáku, podvědomě se po něm sápu, aby neskončil v řece, loď se houpe, zadek se mi stahuje… no zážitek. Naštěstí bez následků. Ale trefit v podobné situaci třeba i sám sebe woblerem mezi oči není nemožné. Takže pořád platí klid, vše dělat pomalu, důkladně, mít ve všem pořádek, nezmatkovat, nestresovat se, snažit se předvídat a tak dál.
Každopádně z důvodu větší bezpečnosti si radši dávám při nočních vyjížďkách polohovatelnou sedačku do nižší stabilnější polohy a v nejdostupnější kapse na těle mám baterku a nůž.
Východ slunce mě zastihl uprostřed vodní pláně
Když to tak po sobě čtu, povedlo se mi zažít docela dost veselých chvil na to, jak málo jsem během nočních výletů pochytal ryb. Jenže je to hlavně o tom, že člověk se musí v dané problematice teprve zorientovat, což bez hodin strávených na vodě prostě nejde. Teprve po dvou letech začínám mít vůbec jakýsi základní přehled o tom, co se kde v noci děje a jak by se na tom či onom místě dalo přijít k rybě. Co bude dál, to nevím. Moje stárnoucí tělo už začíná protestovat proti pošetilým nápadům dosud nevybouřeného mozku a je čím dál těžší ho přesvědčit, že dnes večer se zase budeme flákat někde ve tmě na vodě.
Každopádně to berte tak, že to musí být silné zážitky, když stále ještě dokážu svou zvetšelou tělesnou schránku vyhnat ven do noci. Třeba to dokážete taky. A abyste se odtud v pořádku vrátili, k tomu vám může napomoci i předchozích několik odstavců.
