Publikoval/a Jan Liska dne 1.6.2015
Minulý článek jsme skončili přímo během naší asi nejhektičtější chytačky halibutů.
Byl už večer a kolem nás se stahovala norská „polotma“ v tom šeru jsme pořídili několik fotek posledního halibuta a už to v nás zase cukalo. Voda ještě proudí, je vzácné bezvětří, jdem znova na to!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vytahuju halibuta ze zádě Krakena. Při jakékoliv akci v zádi kajaku je nejlepší si sednout bokem.
Znovu se s Kubou rozjíždíme. Moje nástražka už vypadá jak po třicetileté válce, malého kelera už by v ní poznal snad jen ichtyolog. No neva, stejně jí tam vyšlu. Chvíli si pádluju jen tak kolem, v žilách mi ještě buší adroš ze zdolávačky. Kuba je poblíž a už má spušťenou montáž a druhým prutem vláčí. Vejrám na echolot a podle GPS si hledám místo, kde přišel předchozí záběr. Po předchozí rybě mi došlo, že to co vidím na dně za tečky asi nebudou ryby, jak sem si myslel předtím, přepínám na DownScan a je mi jasné, že předchozí záběr přišel z nějakejch drobnejch řas na dně. Dochází mi, že tyhle řasy asi halibuti využívají jako schovku, ze které vyrážejí na kořist. Pádluju kousek dál od místa záběru, echolot pořád ukazuje na dně tyhle řasy, nebo co to bylo za bordel.
Spouštím montáž a dávám se do klidu. Pozoruju Kubu, ten se houpe tak 50m pryč. Záběr už ani nečekám a jen si užívám konec dne nabitého akcí. Najednou se mi zatřese špička prutu, už je to zase tady. Vůbec nechápu, že je ryba ochotná zabrat na tu hrůzu co mi visí na háčku. Ale bere, to je důležité. Povoluji metr dva šňůry a zasekávám… Nic… opět povoluju. „Poď, poď, dober…“ řvu nadšeně… Sotva stačí Kuba reagovat slovy „To snad neni možný!“ tak přichází znovu záběr. Dobírá to!
Podruhé už zásek sedí, prut jde rovnou „dotvrda“ plnej oheb blanku a mrtvá váha na konci. Následuje boj s o poznání větší rybou než posledně. V navijáku chrčí, v prutu praská a já si užívám souboj s rybou, kteríá je určitě mojí největší v životě.

Povoluj! Povoluj! Během souboje musím občas pomoct navijáku zvládat výpady

Ten pocit, za kterým jezdí rybáři na kraj světa

Vetřeleckej ksicht halibuta, háček sedí pěkně v koutku
Halibut je to o poznání větší, odhadem někde kolem 16kg… Z velké lodi a s velkým gafem no problemo, ale z kajaku a jen se smycí? To už je zážitek. První zasmycování se pochopitelně nedaří. Opět přebíjím Ocasnici, Kubovu pomoc tvrdošíjně odmítám… blbec..

Nabíjení ocasní smyčky, už v tom mám trochu praxi
Postupně se daří rybu unavit a je čas na finální manévr, mám dost sebevědomí, zatím jsem v této fázi ještě o rybu nepřišel. No jo, pýcha předchází pád. A jak si tenhle placák vybojoval život a svobodu?

Už je skoro na hladině, první jde nástražka, zachycená za průběžné olovo.

Pan placák, tak poď mi!

Ocasnice je moc krátká, nebo ryba moc velká?? Každopádně musím halibuta namanévrovat od zádě směrem dopředu, jen tak totiž nastaví svůj ocas

Nepovedlo se! Smyce letí z vody a halibut nasazuje třetí kosmickou směr hlubina

A je to tady…nedávám pozor, v očích mám kapky vody, co mi tam vhodil pan H… Montáž se zaráží o vidličku na odkládání prutu…

Pink… návazec prasknul v uzlu. Moje první slova byla:Co naděláš… zasloužil si to, a je to pravda.
Ruce bolí, v hlavě taková spousta zážitků z krátké ale vydatné chytačky… Ani mě nemrzí ztráta životní ryby. Pádlujeme šerem zpět do kempu, cítíme se jak v úplně jiném světě. Před spaním ještě kontrolujeme předpověď. Dobré to je… zítra dopoledne ještě bez větru a pak nástup severáku, ten nás odnese na barák. Uleháme a budík dáváme na 7 ráno, akorát na další příliv. O tom co se nám událo poslední den zase příště. Díky za přečtení, snad vás tahle série článků inspiruje k tomu posunout si své možnosti.
Honza

Sdílej: